BUBU
Bubu měl v modré knížce jméno Šohaj. Jeho poslední páníček, než se Bubu dostal k nám, mu říkal Bubík. A u nás se nějak ustálilo Bubu.
Bubu prostě byl. Byl na světě, byl společníkem Kristy, možná kdysi nějak "pracoval", ale to nikdo nevíme. Dostal se k nám v únoru 2021 jako údajně 23letý spolu s Kristy (po 8mi letech společně s Kristy strávených nicneděláním na statku nedaleko polských hranic ve stádu ovcí a lam).
Jako každý prťavý poník byl rád, když nemusel kromě baštění dělat nic. Člověku se podřídil tak nějak "vocádle pocádle". Na strouhání držel kopýtka ukázkově, jako kdyby litoval kovářova záda sehnutá k zemi. A pak u čtvrtého strouhaného kopýtka vysekl parádní svíci. Prostě už ho to nebavilo. Stejně tak na ošetřování byl zlatý, jen běda, když mu Jitka přinesený kyblíček položila dál než k jeho hlavě. Kam s tím jdeš? - a rafl jí do holeně. Jak má dát naštvání najevo někdo tak malinký, že jo. Dávat mu pamlsky z ruky se taky nevyplácelo. Vzal si první, koukal po druhém ... a když nebyl, vzal pro jistotu celou ruku nebo aspoň ten kousek, do kterého stihl kousnout.
Byl to prostě náš Bubu. Přišel k nám v únoru 2021 a k podzimu 2022 se začal během krátké doby zhoršovat s pohybem i chutí do života, polehával ... až v pátek 4. 11. 2022 večer dodýchal. Bylo to zvláštní, protože byl vlastně klidný, spokojený, jen odpočívající. Zbaštil půlku jablíčka, které mu Jitka večer přinesla, nakoukl do kyblíčku se sennými granulemi, druhou půlku jablička už nechtěl, lehl si ... a v klidu odešel na svou hvězdičku.
Pozdravuj tam nahoře, malý Bubu. Ty jsi moc dobře věděl, co je v životě opravdu důležité. Klid a bašta.
